VIP klub opuštěných žen

  Proplešatělí spolužáci se pomalu vytrácejí za svými polovičkami do pelíšků, matky přepité sodovkou pádí nakojit své novorozené potomky, jiní prchají pod záminkou pokročilé noční doby a nás pár skalních VIP opuštěných žen, nás nic z třídního srazu domů nežene.   Poposedáváme si dál na svých stoličkách, házíme vlasy a přemýšlíme, kam jít hodit i bokem, když už jsme v tom házení vším, čím se dá. Kasino! Vyrážíme napříč městem, lehce ovíněné, vesele a s huronským smíchem probírající své exmanžely. Jo, ti se asi ze spánku cukají a škytají na všechny strany.

  Tančíme, vlníme se v rytmu, pokřikujeme na sebe a poposedáváme v potemnělém koutě klubu, kde se vrtěli a laškovali spolu již naši rodiče. Celé vyprahlé, řítíme se k baru za vidinou drinku a můj ty Bože…..Pepa !

  Starší bratr jedné z dávných kamarádek. Věčný platonik, kterému se při pohu na mě rozpálí lýtka do běla a zdá se, že přijde o dech. S výrazem úlisného seladona rozráží dav a vesele se na mě kření. Jsem v háji, není úniku! Co to bude, kočičko? Cení na mě svůj zlatý zub, který zdědil po dědečkovi z válečné kořisti. Zakrývám si oči před dopadajícím prasátkem a nenápadně brčkem vdechuji vzduch od sousední židle, kam se ještě nedostali destilátové výpary, vydechované z jeho trávicího ústrojí. Tlačí se na mě břichem a jediné na co myslím, jsou jeho obří nosní díry a úniková cesta. Nechávám objednat drink a nenápadně mrkám po holkách, aby kouli v tom kraválu na mobil. S.O.S…..prcháme! S milým úsměvem odcházím na toaletu se slibem brzkého návratu a číhám, abych se protáhla dveřmi, až se nebude milý Pepa dívat. Nejspíše má své zkušenosti s naháněním roštěnek a stoupá si prozřetelně za dveře. Parchant: jde mi hlavou.

  WC v prvním patře, pořádné terno! Jehlové podpatky a světlé úzké Jansy, báječné na vrcholné číslo, které mně právě čeká. Sundávám okenní výplň tvořenou z koberců a snažím se otevřít okno. Fůj to je výška! Okap, je tu okap: jásám. Držím se jako klíště a přehazuji své dlouhé nohy přes parapet, fackuje mě mráz a ledová roura v rukách, také není ideální přítel. Ještě, že jsem šplh pilovala od svých dvou let. Ladně se spouštím dolů, vlasy vlají, roura vrže, meluzína fičí. Jako to prase se kácím do šedivé sněhové břečky na chodníku mezi oharky cigaret, oblékám kabát přinesený holkami a za huronského smíchu, možná až řevu a pištění střelených matek, běžíme k přistavenému taxi.

 Slečno? Ten černý bobr jede s vámi? Ptá se taxikář. Marně hledáme bobra, psíka či zaběhlou kočičku a frčíme k domovům. Až doma mi dochází souvislosti vyřčeného taxikářova dotazu, tak černý rozkrok jsem v životě na vlastní oči neviděla….

  Jo, okapová roura a Pepa? Ten tam stojí do dnes.